Eurosport

Krátké zamyšlení nad letošním Australian Open z pera našeho komentátora Martina Moravce.

Úžasné finále, klobouk dolů, pánové. Ale nemohlo být kratší?

Když zástupce hlavního sponzora a ředitel Australian Open pronášeli závěrečné řeči, oba finalisté se sotva drželi na nohou. Až jim organizátoři – což je při slavnostním ceremoniálu velmi nezvyklé – přinesli židle. Byly dvě hodiny ráno melbournského času a právě skončilo nejdelší finále v grandslamové historii.

Finále, které bralo dech.

Finále, v němž to mnohokrát vypadalo, že je už rozhodnuto, ale druhý z bojovníků se vždy vzepjal.

Finále, v němž si oba sáhli na dno sil.

Finále, které stvrdilo, že světový tenis má správného vládce i správného korunního prince.

Finále, které dokonalo nádherný turnaj.

Mnoho fanoušků má ten názor, že se mužský tenis stává nadvládou čtveřice Djokovič, Nadal, Federer a Murray nudným. Že je příliš předvídatelný. Že se stává sportem, ve kterém všichni dřou a nakonec vyhraje Djokovič. Nesouhlasím. Jednak třeba Tomáš Berdych ukázal, že když má den, může se do špičky vklínit. Určitě ne v deseti případech v deseti, ale občas se to povést může. Ale hlavně: to, že je současný tenis předvídatelný, z něj paradoxně dělá velmi zábavnou a napínavou show. Je to, alespoň podle mě lepší, než kdyby mohl pokaždé vyhrát úplně kdokoliv.

Tenis je a vždy byl tvořen velkými souboji a velkými rivalitami. Diváci se těšili na to, až se zase ve velkých zápasech potkají Navrátilová s Evertovou, Grafová se Selešovou (abychom dali přednost ženám), stejně jako Borg s McEnroem, Becker s Edbergem či Sampras s Agassim. Právě tyhle zápasy dávaly tenisu náboj a dodnes se na ně vzpomíná.

Stejné to začalo být a pořád je (byť už ne z pozice prvních dvou hráčů světa) s Federerem a Nadalem. A stejné to teď začíná být s Djokovičem a Nadalem. Ale klidně do toho zapojme i Murrayho, který opět dokázal, že na nejlepší tenisově má. Federer hrál s Nadalem už 27krát, Djokovič s Nadalem teď dokonce už potřicáté. A pokaždé jsou právě tohle ty nejlepší a nejnapínavější zápasy roku. Tak jakápak nuda? Naopak – v současném ženském tenise mi taková rivalita chybí. A budu si jen přát, aby vznikla a aby její součástí byla například Petra Kvitová.

Jen na jedno si mužský tenis musí dát pozor. Bude to názor, za který nejspíš budu kamenován, protože ho píšu po jednom z nejhezčích zápasů tenisové historie. Ano, souboj Djokoviče a Nadala takový opravdu byl, to nepopírám. Celých šest hodin elektrizoval diváky v aréně Roda Lavera i u televizí po celém světě. A nechci se teď pouštět do diskuzí, jestli si ženská vítězka (po zápase čtyřikrát kratším a daleko méně napínavém) zaslouží stejnou odměnu jako mužský vítěz – to je na jinou debatu. A mimochodem – Victoria Azarenková je hráčkou s nejlepší formou současnosti a titul si zasloužila.

Bojím se ale, aby těch dlouhatánských zápasů nebylo časem až moc. Aby se nepřejedly. Aby si člověk neřekl: „Aha, Djokovič – Nadal, to zase bude pět hodin, skočím si nakoupit, až se vrátím, ještě budou hrát.“ To samé Djokovič – Murray. Přitom se v semifinále ani ve finále nehrály sety jen se skóre 7:6 nebo 7:5.

Ano, je úžasné sledovat, co na kurtu dovedou a jak si dávají do těla. Ale – a teď se pouštíme na tenký led - tenis má určitá pravidla. A pravidla jsou v každém sportu od toho, aby se dodržovala, i když si budeme myslet, že jsou krutá a po šesti hodinách na kurtu nelidská. Na grandslamových turnajích by hráči neměli mezi výměnami překročit časový limit 20 vteřin. Můžou se utírat, jak chtějí, pít, jak chtějí, ale všechno by to měli stihnout do dvaceti vteřin. Kdyby tento limit hráči ve finále Australian Open pravidelně překračovali jen o pět vteřin, hned to v celkovém čase zápasu znamená půl hodinu navrch. A upřímně – ono to jen pět vteřin nebylo. Na druhou stranu - když člověk (a rozhodčí) vidí to tempo, těžko si dovolí něco říct. Mají cit. A co je víc?

Pravidla, nebo cit?

Každopádně: klobouk dolů, pánové!