From Official Website

O závodu 24 hodin Le Mans se říkají samá nej. Nejdůležitější. Největší. Nejkrásnější. Pro závodníka se jedná o ten nejtěžší test, ve kterém úspěch neznamená pouze vítězství, ale už jen to, že dojede do cíle. Pro nás komentátory je to vlastně velmi podobné.

Nejdůležitější. Největší. Nejkrásnější. Něco, co se dá zažít jenom jednou do roka. Soupeře sice žádné nemáme, ale pokud nedojedeme do cíle a neodvedeme dobrou práci, také nás vítězství v podobě spokojených diváků nečeká.

V každém prototypu či sportovním vozu jedou tři závodníci. My byli na těch více než 24 hodin také tři. Jenže závodníci jedou po jednom a my jsme komentovali po dvou. Takže na nějaký odpočinek opravdu nezbývalo moc času. I proto jsme se připravovali dlouho dopředu. Zatímco piloti Audi se potili v posilovně, my studovali trať, během testování Peugeotu jsme shromažďovali konkrétní informace o všech zúčastněných. Jediné, co jsme měli se závodníky společné, bylo sestavování správného jídelníčku a zavedení pitného režimu. Bez potřebných energy drinků, přírodních výtažků, čajů a káv bychom se brzy rozmázli někde v zatáčce Mulsane.

V sobotu 11.6. to začalo. Ranního warmupu a závodu legend se tradičně ujal Zdeněk Míka a náš externí spolupracovník Martin Straka. Martin přijel až z Ostravy, takže na to, že ho čekala bezesná noc, toho moc nenaspal ani noc předchozí. Není divu, že když jsem kolem druhé odpoledne přicházel do redakce, našel jsem Straku uhnízděnou a podřimující na plechové lavičce prstence O2 Arény. Je dost dlouhá na to, aby podepřela Martinovo vytáhlé tělo, a jak se později ukázalo, také překvapivě pohodlná.

Zdeněk měl svůj stint až v noci, takže se odešel dívat domů a do komentátorské kabiny jsem usedl já s Martinem. A už to bylo tady. “Studio živě za 5, 4, 3, 2, 1,” odpočítával francouzskou angličtinou hlas z pařížské centrály Eurosportu. Než jsme se nadáli, byl tu Robby a Johnny Herbert, Tom Kristensen, Wolfgang Ulrich a další známé tváře. Než jsme se nadechli podruhé, auta projela šikanou Ford, Jean Todt zamával praporem a bylo odstartováno.

V komentátorské kabině letí čas hrozně rychle. Sotva jsme řekli pár základních údajů a zavolali Tomášovi Engemu do Le Mans, prásk! Allan McNish se postaral o jednu z nejdivočejších havárií historie závodu. Viseli jsme očima na obrazovce, poslouchali, zda nám do sluchátek nepřijde zpráva z režie, a když nakonec Allan vylezl z auta a šéf Audi se rozplakal, bylo nám taky všelijak. Le Mans je emotivní závod a komentátoři nejsou ušetřeni. Naopak, osobně se cítím být mnohem blíž než divák u televize. Až jednou potkám Kristensena a on mě nepozná, budu se snad cítit uraženě…

Safety car. 30 minut. Hodina. Je to jako 5 minut, pořád máme o čem povídat. Vidíme na Facebooku, jak to prožíváte s námi a je nám dobře. Jsme na tom stejně jako vy. Nemáme jiný obraz než vy a live timing sledujeme na internetu stejný jako všichni ostatní. S Martinem komentujeme už potřetí a každý rok se posouváme dál. Letos jsme například mnohem víc sledovali sekvenci zastávek prototypů Audi a Peugeotu, takže jsme mohli lépe porozumět strategii týmů i celému závodu a lépe odhadnout vývoj závodu. Peugeot ujel na jednu nádrž víc kol! Jak tohle chce Audi přebít?

Přichází také plánované střídání Eurosportu International s druhým programem. Na internetu vidíme, jak se některým z vás, kteří nemáte Eurosport 2, na pár hodin vždy ztratíme, a pak máte radost, když se vrátíme s českým komentářem na hlavní program. I proto se snažíme domlouvat hosty na “jedničku”, aby je slyšelo co nejvíc lidí. Martin má vždy na hosty dobrý čich. Tentokrát pozval třeba spisovatele Martina Herberta, o jehož thrilleru z prostředí F1 Klub piraň už básnil od 1000 km ve Spa. V neděli pak došlo i na české závodní hvězdy. Přišel jinak velmi vytížený Pepa Král z GP2 a Jiří Janák z GT1. Vždy je rádi vidíme a doufáme, že to dotáhnou daleko.

Už se jede za tmy, proběhlo první jídlo, protahování se a Martin dokonce spočítal, že cestou na záchod udělá 24 kroků. Na trati se ale dějí věci. Najednou pohled někam do zatáčky, vedle dráhy je hromada kouřícího šrotu, ze které kouká kulatá střecha kokpitu Audi. Režie hlásí číslo 1 a nám je jasné, že s Rockenfellerem je to špatné. Pokud jsme si u McNishe mysleli, že je zle, teď jsme si mysleli, že je nejhůř. Jako by se ten krásný prototyp vypařil. Přichází replay a my nejsme o moc chytřejší. Tyhle noční havárie na neosvětlených úsecích jsou vždy děsivé.

Řešíme, kde je Rocky a jak se dostal z auta ven, když vlastně ani není pořádně z čeho vystoupit. Jak ukázala fotografie vraku, kterou jsme získal pár dní po závodě, Rockenfeller prostě v autě odletěl do vesmíru a vrátil se zpět se zcela neporušeným kokpitem. Jeho povrch vypadá, jakoby prolétl zemskou atmosférou. Až Audi jednoho dne postaví raketu, bez obav do ní nastoupím a odletím na Jupiter. I když bude dieselová.

Ve dvě ráno se střídáme. Adrenalinem zfetovaný Martin zůstává v kabině a doplňuje ho čerstvý Zdeněk. Já doplňuji tekutiny, chvíli se ještě koukám na závod a pak ulehám na onu lavičku. Opravdu, nevypadala tak pohodlně.

Probouzím se asi o dvě hodiny později tím, že slyším z nedaleké televize jásat Martina se Zdeňkem nad tím, jak Davidson v Peugeotu dojíždí dvojku Audi. I když bych mohl ještě spát, bojím se, že prospím něco důležitého. Vypiju dalšího Redbulla, najím se, udělám pár fotek ze studia a nahrávám je na Facebook, ať je legrace. Sleduju, jak se dál vyvíjí závod. Martin toho ale už má zjevně dost, protože sám vyšel z kabiny, jestli ho nevystřídám.

Nad ránem odchází Zdeněk a Martin se po krátkém spánku vrací, aby se mnou dotáhl tenhle maratón do konce. Na trati se dějí úžasné věci. Audi 2 se hrdinně brání tlaku Peugeotů a krátce před koncem dokonce začíná pršet! Jak moc jsem si přál, aby začalo. Audi zůstává riskantně na suchých pneumatikách, Peugeot přezouvá. Sice jede se třemi vozy, ale už jen jediný drží tempo Audi. Tréluyer klouže v zatáčkách a jede čas o minutu na kolo pomalejší. Zdá se, že ho Peugeot dožene. Jenže Audi vědělo, že nebude pršet dlouho, a když pršet přestalo, Peugeot musel zase zpět pro suché pneumatiky a ztratil spoustu času. Asi je rozhodnuto.

Unavený mozek mi už pořádně nepracuje, ale i tak se snažím spočítat, kolik zastávek je do konce potřeba. V tu chvíli jede Tréluyer ještě do boxů a dokonce mění pneumatiky! Nevíme proč a až po závodě se dozvídáme, že mu jedna ucházela, takže by bez výměny do cíle nedojel. I po zastávce ale Audi vede a desetisekundový náskok díky novým pneumatikám narůstá. Finiš je tak těsný, že poprvé od roku 1969 se nejede poslední kolo pomalu a maršálové nesmějí na trati zdravit vítěze vlajkami. Rozdíl v cíli po 24 hodinách závodu je 13 vteřin. Neuvěřitelné!

Po dojezdu do cíle ještě komentuju sám asi 45 minut závěrečné studio se značně unaveným Robbym a Johnnym Herbertem. Všichni nevíme, jak mluvit o letošním ročníku lépe. Děkujeme závodníkům za nádhernou bitvu, děkujeme kolegům, za jejich práci, děkujeme divákům, že to s námi prožili. Na tohle jen tak nezapomeneme. Tím spíš, že není konec. Malá odveta proběhne už 3.7. na 1000 km v Imole. Ta velká až za rok v Le Mans.